Bubnoviny

Jednoho krásného dne (tedy jestli to byl den opravdu krásný si nejsem úplně jistý) jsem takhle šel po chodbě naší PEFky, když mě najednou zastavila u vchodu jakási slečna. Prý že jestli znám AIESEC. Na mou odpověď, že ano, protože jsem se jedné skvělé akce již zúčastnil se na mě slečna ještě více usmála a doporučila vyplnění přihlášky. To jsem po pár dnech opravdu udělal. Důležitost a správnost tohoto kroku prověří až čas…

Domluvil jsem si tedy se slečnou emailem schůzku, na kterou jsem dorazil sice včas, nicméně překážkou mi byly zamčené dveře. Přijímací pohovor jsem totálně nezvládl (což se nelze divit, když to byl vlastně můj vůbec první pohovor podobného typu), vůbec jsem nevěděl jak odpovídat i na jinak jednoduché otázky. Odcházel jsem s pocitem, že asi budu mít smůlu. Telefonát oznamující mé přijetí mi však vykouzlil velký úsměv na rtech. Prý že pojedu na jakési eltýsíčko a že se mám ve středu zastavit v zasedací místnosti naší fakulty na kus řeči s celou pobočkou.

Inu stalo se. Zasedací místnost jsem chvíli hledal (protože jsem si, já houser hloupý, do svého plánovacího systému zanesl špatné číslo dveří), ale našel. Úvodní meeting na mě stále ještě působil tak, že se hlásím do jakéhosi klubu mladých manažerů. Představili jsme se, řekli jsme si něco málo o té spoustě zkratek co budeme používat každý den (ne, nejedná se o LOL, WTF, OMG a podobné ale o samé prezidenty, lokální mástry of clan a tak). Vše probíhalo samozřejmě v jazyce anglickém. O tom, co mě čeká se pak diskutovalo i neformálně v naší jižní pivnici v češtině…

V pátek jsem tedy po tělocviku umyl všechny partie mého těla, naskládal do batohu vše potřebné (moc toho nebylo) a mazal do Háje … pardon, na Háje odkud jel autobus do Kostelce nad Černými lesy, kde má naše škola jakýsi zámeček.

Zámeček? Zachovalý a udržovaný zámek velký jako kráva (předpokládám, že mezi zemědělci toto slovo mohu klidně použít, protože mi o kravách víme své). Prostředí jak v pohádce. Po předání klíčů od pokojů srovnatelných s nóbl hotelem akce začala…

Budu upřímný. Zpočátku jsem byl vyděšen, kam jsem se to vůbec přihlásil. Začali tam mluvit anglicky, nutili nás cosi tancovat a křičet. Hustili do nás kvanta informací. Naštěstí bylo dost kávy, čaje a různých pochutin, které mi dodaly energii. Po náročném programu nás nakonec čekala párty, při které jsem si měl možnost zopakovat některé tance (abych zjistil, že už vůbec nic neumím a měl bych s tím tedy něco dělat né?). Začala ze mě opadávat nervozita a stud. A začal jsem navazovat první kontakty – některé i mezinárodní.

Druhý den sliboval i první tréninky. Pro pokročilejší byl na výběr např. time management, grafické programy apod. Pro nás, nováčky, byl výběr přizpůsoben našim znalostem. Vydal jsem se tedy na trénink Presentation skills. Mým úkolem bylo se po pětiminutové přípravě 1 minutu představovat, přičemž jsem byl natáčen na kameru. Po té jsme probrali problematiku body language, jak se správně hýbat apod. Nakonec jsme si záznamy pustili a zjistili, že já jsem něco jako rambo…

Večerní Hippies party byla ještě lepší než předchozí. Tancovalo se, zpívalo se, hrály se topálky, pila se Sangria apod. Pozoruhodné bylo, že do naší tlupy se přidali i bývalí členové, kteří pohovořili o svých zkušenostech, ale stále z nich bylo cítit, že jsou jedni z nás i když už nestudují.

Poslední den jsme si prohlédli fotografie, zřídili jsme si emailové schránky a učili jsme se je používat i se vším, co google apps nabízí (či spíše ostatní se učili, já už to dávno znám).

Lze jen těžko popsat co je AIESEC vlastně za organizaci. Popravdě, sám tomu zatím ani moc rozumět nemohu. Rozhodně se ale nejedná o mnoho práce za žádné peníze, sektu, bandu ožralů, klub kravaťáků nebo něco podobného, i když by to tak možná mohlo na první pohled vypadat.

Těším se na další konference a na začátek mé „kariéry“. AIESEC mi možná umožní splnit si některé mé sny...