Bubnoviny

Jednoho krásného dne (tedy jestli to byl den opravdu krásný si nejsem úplně jistý) jsem takhle šel po chodbě naší PEFky, když mě najednou zastavila u vchodu jakási slečna. Prý že jestli znám AIESEC. Na mou odpověď, že ano, protože jsem se jedné skvělé akce již zúčastnil se na mě slečna ještě více usmála a doporučila vyplnění přihlášky. To jsem po pár dnech opravdu udělal.

Jak jsem se již na blogu zmiňoval, 29. září nastal v mém životě další předěl. Toho dne jsem skutečně nastoupil na denní studium na vysoké škole.

Protože jsem však se žádostí o kolej neuspěl, nastalo to, čeho jsem se obával. Ranní vstávání v 4:30, rychlá snídaně a kontrola, zda jsem si vzal všechno potřebné a po té hodinová cesta do Prahy. Tedy cesta - spíše doufání, že ta kolona, do které jsem se u Loun zařadil, se nezastaví a já ráno v 7 skutečně budu sedět v posluchárně na Suchdole.

Ráno raníčko, pan vstal, a do Prahy se vydal. Nic nedbal varování kamarádů v místní putyce, že ti vysokoškoláci nemusí být zas takoví kaliči, jak si myslím. Prý abych se nedivil, že by to mohla být akce klubu intelektuálů. Připraven jsem tedy byl na všechno.

Cesta do Prahy byla poměrně klidná, provoz normální. Dokonce jsem nepotkal ani žádného závodníka ve Favoritu „faktvytuněnejvejfuk“ edition. Tato skupina řidičů mi při ranních jízdách do Prahy pije krev svým honěním péra nad předjížděním rychlejších a novějších vozů. Někdo má rád holky, někdo zase vdolky, jiný ohrožuje ostatní…

Praha

V Dejvicích jsem elegantně vyskočil z vozu, popadl svůj kufr na kolečkách, později toliko obdivovaný ostatními (tedy ty kolečka, kufr ani tak ne) a vydal se směr zastávka. Zde jsem identifikoval jakousi skupinu lidí, přiblížil jsem se … a zjistil, že se jedná o jakýsi zájezd německých důchodců, značně libujících si v parfémech. Šel jsem tedy přiotráven smradem raději na kafe do blízkého KFC.

Po návratu už byla situace lepší. Na zastávce postávalo několiko mladých slečen, ne zrovna nepohledných a vzhledem k přijetí na VŠ zcela určitě ne hloupých. I dal jsem se tedy s nimi do řeči. Předpoklad správný – jedou také na ČZU Go! a já tedy získal první kontakty, což byl vlastně celý účel této akce. Po chvilce se do našeho hloučku přidal jakýsi Mates, takže jsem byl rád, že už nejsem samotný zástupce mužského pohlaví. S tímto týpkem jsem pak absolvoval cestu v autobuse.

15. července. Pro někoho nevýznamné datum, pro mě přelom. Stal se ze mě oficiálně vysokoškolák.

Cestu jsem měl okořeněnou počasím, že by psa nevyhnal. Kousek za městem jsem zapnul stěrače na plný výkon a až na parkoviště v areálu univerzity jsem je „nestáhl.“ Viditelnost byla nulová, kamionů házejících vodu na mé přední sklo bylo hodně.